Jak jsem si k ní našla cestu.

Často se mi stává, že mi lidi něco neustále předhazují a doslova "cpou", snaží se, abych si to oblíbila, zkusila to, nebo měla ráda. Většinou, čím déle se snaží, tím větší nechuť a nelibost k tomu pociťuji. Už se mi to několikrát stalo a vždy to mělo stejný výsledek. Až na teď, pro jednou to dopadlo jinak. A nakonec jsem ráda, že to dopadlo takhle. Bylo to nečekané a jako vždy se to všechno obrátilo během krátké doby. Během necelých 5 dnů.

Andulka je kobylka, kterou znám už celé 4 roky. Byl to první kůň, na kterém jsem seděla a opravdu něco musela dělat. Za ty 4 roky se toho tolik událo, tolik změnilo.. A ačkoliv to všechno začalo jako "nepravá" láska, teď zjišťuji, že ji mám vlastně opravdu ráda. <3

Během těch 4 let jsem se ji párkrát opravdu snažila oblíbit, mít ji ráda a najít s k ní cestu. Doteď ale sama nevím, jestli ten čas jsem na ní trávila z opravdové lásky, nebo to byl jen normální kůň, se kterým jsem byla "jen tak". Je možné, že už tou dobou jsem ji měla fakt ráda, nebo to byl jen nějaký můj pocit. Každopádně tohle už pravděpodobně nikdy nezjistím.

Když jsem tam pak měla mého blonďáčka, na nějakou Andulu jsem se ani nepodívala, ON byl jediný kůň, kterého jsem si všímala. Nemrzí mě to, bylo to totiž to nejlepší léto. A když jsem teď jela na podzimák s tím, že tam můj malý Nero nebude, jen jsem přemýšlela, co budu dělat. Rozhodla jsem se, že to nechám tak jak to je a pojedu tam za všemi koňmi, né za žádným jedincem.

Jak už to ale chodí, za ten necelý týden se všechno změnilo a já odjížděla s pocitem, že jsem si k téhle kobylce konečně našla cestu. Není to, jako když miluji moji Norinku ve stáji, nebo vzpomínám na mého zlatého Neroška. Ale vím, že jsem dokázala to, o co jsem se víceméně 3 roky snažila. Najít si cestu k téhle kobylce.

"Ak vás kôň pustí tak blízko že môžte cítiť jeho dušu, dýchajte zhlboka"

Za celý tábor mi připravila spoustu překvapení. Zjistila jsem, že je strašně šikovná a ačkoliv jí záda musí bolet, statečně je schopná klusat a vydržet, dokud musí. Stačí lehká pobídka a ona ochotně nakluše a nemá tendence přecházet do kroku. Sama od sebe najíždí na skok, aniž bych to po ní chtěla a naslouchá sebemenším pobídkám jezdce. A tohle jsou všechno věci, kterých jsem si nikdy nevšimla. Až teď.

Mám jí ráda, opravdu mám. Už nejsem to Švýcarsko, kterým jsem bývala. Vím, že to teď vypadá, jako že si oblíbím opravdu každého koně, ale prostě mi přirostla k srdíčku. Znám jí 4 roky, a všechno se to odehrálo během týdne. Myslím, že už ale taky bylo na čase, abych si konečně všimla, jaká je. Abych po takové době přišla na to, že se stačí dívat a vidím, jak ochotná to je kobylka.

Těším se, až tě znova uvidím, Andulko <3

Teď už opravdu ano. 

My lovely pony .

Občas se stává, že máte celý svůj poklad neustále před očima, ale nikdy si ho nevšimnete. Celou dobu víte, že vám něco chybí, ale nikdy nepřijdete na to, že to, co vám vlastně chybělo bylo něco, co jste měl spoustu měsíců před očima. A pokud na to přijdete, dost často už bývá pozdě. Pak nezbývá jen litovat, že jste byli tak slepí a nevšímali si.

Přesně jako já a ON. Malý, roztomilý koníček se srdíčkem na tom správném místě. Do mého života přišel jako naprosto obyčejný kůň, kterých jsem potkala už desítky a odchází jako někdo, kdo mi ukázal, jak strašně úžasné je trávit čas s koňmi. Přesněji, s ním. A ačkoliv jsem s ním toho času neměla možnost strávit ani zdaleka né tolik, kolik bych chtěla, stejně se tady to mé psaní neobejde bez slz..

Ano, haflingy jsem měla ráda vždy, ale nikdy by mě nenapadlo, že do jednoho se zamiluji tak, jako do něho. I přesto, že mi tak dlouho stál ve stáji před očima, nikdy jsem si ho nějak výrazně nevšímala. Byl to kůň jako každý jiný..

Zlom přišel ve chvíli, kdy jsem zjistila, jak strašně je mi podobný, jak velké je to trdlo jako já a jak velká je to osobnost. Kůň, který k vám jedná pouze tak, jak k němu jednáte VY. Až tehdy mi začalo docházet, jak jsem se strašně moc snažila oblíbit si nějakého koně, mít někoho prostě jen ráda a nakonec ta láska přišla sama od sebe. Ke koni, ke kterému bych to nikdy nečekala. Ke koni, za kterého bych teď dala cokoliv. K Nerovi. <3

Celý týden s ním byl perfektní. Bylo to jen 7 dnů, což opravdu není moc, ale stejně byla každá chvilka s ním nezapomenutelná. To, když jsem k němu poprvé přišla do boxu a podívala se na něj, když jsem s ním měla jet první kavalety, které nikdy nechodil, ale stejně jsem věřila, že to zvládne jako každý jiný kůň, když jsem s ním jela na vyjížďku ven a měla pocit, jako bychom spolu po loukách jezdili každý den nebo když jsem ho poprvé sprchovala a uklidňovala ho.

Všemi prvními kroky jsme si prošli spolu. My dva. A já si nedokážu představit, že další kroky ve svém životě bude dělat sám. S někým jiným, než se mnou. 

Byl tak strašně vypočítavý, až mě naučil nevzdávat se. Když po hodině únavného ale především bezvýznamného chytání všichni chtěli odejít, tvrdili, že se stejně chytit nenechá a že to nemá cenu při pohledu na něj, mi něco říkalo, že to nemůžu vzdát, a že bez něj prostě za žádnou cenu neodejdu. A pak, když usoudil, že už mě potrápil až moc dlouho se prostě jen zastavil, nasadil svůj roztomilý výraz a já si řekla, že přesně za tohle to všechno stojí. Svými občasnými náladami mě naučil mnohem víc, než kdejaký stoprocentně hodný kůň. 

Jedna ze vzpomínek, která mi v hlavě utkví navždy je den, kdy jsem ho vedla s nějakými lidmi na vyjížďku. I když už byl poněkud unavený, poslušně vedle mě kráčel. Pak jsme se jen zastavili na louce, já si sedla do trávy, on stál hlavou vedle mě, spokojeně žral a občas mi jemně šťouchl do ruky, aby se ujistil, jestli jsem stejně spokojená, jako on. Byla jsem, protože jsem byla s ním. 

Je to takové malé telátko, které v životě potřebuje jen jedno. Člověka, který ho bude milovat víc než sebe, který ho podpoří a pomůže mu když si nebude jistý a především někoho, koho bude moc zahrnovat láskou a dokazovat mu, že mu na něm záleží. Tak, jako to on dokazoval mě posledních pár dní. Nezapomenutelných dní.

Nejsem na sebe naštvaná, že jsem s ním nestrávila daleko víc času už dřív. Tak jak to dopadlo, tak to dopadnout mělo a co bude dál už neví nikdo. Ale slibuji, pokud ještě dostanu šanci strávit s ním alespoň pár dnů, vynaložím je tak, jak nejlíp to půjde a užiji si s ním každičkou sekundu. A pak už ho pravděpodobně budu muset nechat odejít, ať dělá radost zase někomu jinému, než mně. 

Slzy jsou pryč a mně zůstaly jen vzpomínky. Vzpomínky na koně, který mi toho ukázal strašně moc a díky kterému jsem začala věřit v sílu lásky mezi koněm a člověkem.

Chybí mi jeho pohledy, jeho pohodlný klus, nádherná hříva a pohled na šťastného koně.

Chybíš mi ty, můj malý blonďáčku. 

The fault in our stars.

omg, omg, omg, omg, omg, omg. Nejradši bych na tenhle film napsala jen samé omg, jelikož nic jiného v tuhle chvíli snad ani psát nedokážu. Celý film byl prostě jedno velké OMG.

Na tenhle film jsem šla po tom, co jsem slyšela tak strašně moc kladných názorů od spousty lidí a po tom, co jsem četla názory na knížku. Ostatně, knížku jsem si chtěla přečíst už strašně dlouho, ale nějak jsem to nestihla. Teď, po filmu mám chuť vzít peníze a vletět do prvního knihkupectví s tím, že tu knížku hned teď musím číst...

Teď už ale k filmu. Na ten film jsem se úplně strašně těšila a na druhou stranu jsem věděla, že to bude strašně smutné, že to prostě nemůže skončit dobře. Tenhle film ne..

Nebudu vám tu psát, o čem film byl, většina lidí ho už viděla a ti co ho neviděli a chtějí ho vidět si na něj zajdou sami. Stejně vám to tady ani nemůžu popsat, ten film musíte vidět sami, zhlédnout ho. Jen tak pochopíte opravdovou pointu a jen tak se dokážete vcítit do rolí a do toho příběhu. Do toho neuvěřitelně dokonalého a poutavého příběhu. 

"Maybe 'okay' will be our 'always'." 

Už když jsem do kina šla, věděla jsem, že tenhle film nebude jako každý jiný. Že bude jiný. Předpokládala jsem, že si z něj něco odnesu, že ve mně něco zanechá. Ale tenhle článek píšu asi 5hodin po tom, co jsem film viděla a stále jen přemýšlím, přemítám a udivuji se. Nad tím, jak strašně krásné to bylo. 

"Okay? Okay." 

V celém filmu (a předpokládám, že hlavně v knížce) je spousta citátů. Nádherných, pravdivých, ale především neobvyklých. Všechny do jednoho váš donutí přemýšlet, ptát se a odpovídat si. Nejlepší je, že pokud vidíte tyhle všechny citáty před tím, než vidíte film, nevíte, co znamenají. Nevíte, jaký mají smysl a proč byly vlastně řečeny. To všechno vám prozradí až právě film. 

Nejlepší na tom filmu je, že nevíte co vás čeká. Všechno je tak nečekané, najednou a než se stihnete vzpamatovat z jedné chvilky, je tu další. Bolestivější a smutnější. Ačkoliv film JE tak strašně smutný, je úžasný a vím, že i když se mě někdo za 30 let zeptá, jaké jsem měla dojmy, když jsem ho poprvé viděla, budu si přesně pamatovat mé pocity, které jsem cítila, když se na plátně  ukázaly závěrečné titulky. 

Takže ano, na tenhle film můžu napsat pouze jen omg. Omg, lepší film jsem neviděla..

Líbil se mi ten film, strašně moc. Líbilo se mi to, jak se v každé minutě může naprosto všechno změnit. Jak si má člověk vážit toho, co má, protože neví, o co všechno může přijít. Jak těžké je žit s pocitem strachu. A jak důležité je nevzdávat se a věřit...

"Some infinities are bigger than other infinities." 

Freedom with your horses? Why not.

Zdravím, dneska bych chtěla napsat něco z poněkud jiného soudku. Tenhle článek a vše, co v něm napíšu mám na srdci už opravdu dlouho, pravidelně na tohle téma přemýšlím, tak doufám, že to zvládnu do článku zformulovat a napsat vše tak, jak  to cítím a jak si to myslím. :) 

Šťastný jezdec, šťastný kůň, úspěchy. Kdo by si tohle nepřál? Hodně jezdců je šťastných, je přesvědčených, že šťastný jsou i jejich koně, a to vše potvrzuje to, že se jim v závodění (nebo v jakékoli jiné jejich práci) daří. Ovšem, podívejme se na to z druhé strany. Kolik koní je opravdu šťastných a u kolika se jejich majitelé pouze DOMNÍVAJÍ že šťastní jsou? Je to smutné, ale je to tak.

Lidé se mění, vzpomínky zůstávají.

Zdravím. Je mi jedno, že začínám na novém blogu a měl by tu být nějaký uvítací článek, kašlu na něj. Stejně tenhle blog nebude pravděpodobně nikdo číst a upřímně, poprvé je mi to jedno. tenhle blog nepíši jako vždycky pro NĚKOHO, píši jej pro SEBE. Páni, dobrý pocit začínat jednou na blogu takhle.

Teď už k tomu, co vlastně chci napsat..

Strašně dlouho už přemýšlím nad tímhle tématem. Lidé se mění, vzpomínky zůstávají. A najednou, když mám šanci vypsat se a mám možnost napsat sem úplně cokoliv, najednou nevím, CO mám vlastně napsat. Ach jo, tohle se stává opravdu jenom mě.

Přejdu rovnou k věci. Chybí mi to. Chybí mi ty časy, kdy jsme spolu byly tak často, nic neřešily, nemusely dělat nic jiného a nehledaly si žádné záminky proč se hádat. Proč neustále něco řešit a hledat důvody. Bylo to tak automatické, že jsme spolu, že se bavíme, až jsem to brala jako samozřejmost. A až teď, když vidím, že jsem o to všechno přišla si uvědomuji, jak strašně samozřejmé jsem to brala a jak jsem vůbec nehleděla na to, že to jednou může být jiné.

Lidé se mění. Mění se, hledají si nové kamarády, nové přátelé a s těmi starými se vídají méně, méně až se přestanou vídat absolutně. Ačkoliv to zní strašně, není vyloučeno, že se to stane nám. Zatím to tak není. Možná chci moc, když chci, aby to bylo jako dřív, možná to tak nikdy nebude a možná můžu být ráda za to, že je to tak, jak to teď je. A že možná bude hůř. agr, děsný pocit.

Nejvíc mě na tom všem štve, že ačkoliv bych to chtěla změnit, nemůžu. Né sama. Můžu se snažit, dělat cokoliv, vždycky mi v tom musí pomoct ta druhá. A těžko s tím něco zmůžu, když ta druhá nechce. O to horší je, když ani nevíte, co ta druhá chce. V tu chvíli vám nezbývá, než to nechat tak, a čekat, co se stane.

Mám pocit, že já už čekám docela dlouho a stále nic..

Nejhorší na tom je, že ta druhá ani neví, jak mi chybí. Neví, jak bych se s ní chtěla bavit jako dřív, smát se a rozběhnout se za ní pokaždé, když ji uvidím. Ale něco mi říká, že by to nebylo vhodné a tak maximálně řeknu nijaké ahoj. A to je to, co mě na tom všem ničí nejvíce. 

Chápu, že každá má své lidi, každá si našla v tom svém okruhu nové přátele a neumím si to vysvětlit jinak, než že to tak asi má být. ASI. Ušly jsme spolu opravdu dlouhou cestu, překonaly spoustu překážek ale jednou se naše cesty rozejít musejí. A nedivila bych se, kdyby to bylo teď.

Miss you, my best friend. 

Protože ačkoliv se stále možná bavíme, není a obávám se, že to ani nebude takové, jako dřív. Unfortunately. 

Myslím, že mého nesmyslného psaní bylo už až příliš, tak zase příště. 

Bye, bye.