Lidé se mění, vzpomínky zůstávají.

Zdravím. Je mi jedno, že začínám na novém blogu a měl by tu být nějaký uvítací článek, kašlu na něj. Stejně tenhle blog nebude pravděpodobně nikdo číst a upřímně, poprvé je mi to jedno. tenhle blog nepíši jako vždycky pro NĚKOHO, píši jej pro SEBE. Páni, dobrý pocit začínat jednou na blogu takhle.

Teď už k tomu, co vlastně chci napsat..

Strašně dlouho už přemýšlím nad tímhle tématem. Lidé se mění, vzpomínky zůstávají. A najednou, když mám šanci vypsat se a mám možnost napsat sem úplně cokoliv, najednou nevím, CO mám vlastně napsat. Ach jo, tohle se stává opravdu jenom mě.

Přejdu rovnou k věci. Chybí mi to. Chybí mi ty časy, kdy jsme spolu byly tak často, nic neřešily, nemusely dělat nic jiného a nehledaly si žádné záminky proč se hádat. Proč neustále něco řešit a hledat důvody. Bylo to tak automatické, že jsme spolu, že se bavíme, až jsem to brala jako samozřejmost. A až teď, když vidím, že jsem o to všechno přišla si uvědomuji, jak strašně samozřejmé jsem to brala a jak jsem vůbec nehleděla na to, že to jednou může být jiné.

Lidé se mění. Mění se, hledají si nové kamarády, nové přátelé a s těmi starými se vídají méně, méně až se přestanou vídat absolutně. Ačkoliv to zní strašně, není vyloučeno, že se to stane nám. Zatím to tak není. Možná chci moc, když chci, aby to bylo jako dřív, možná to tak nikdy nebude a možná můžu být ráda za to, že je to tak, jak to teď je. A že možná bude hůř. agr, děsný pocit.

Nejvíc mě na tom všem štve, že ačkoliv bych to chtěla změnit, nemůžu. Né sama. Můžu se snažit, dělat cokoliv, vždycky mi v tom musí pomoct ta druhá. A těžko s tím něco zmůžu, když ta druhá nechce. O to horší je, když ani nevíte, co ta druhá chce. V tu chvíli vám nezbývá, než to nechat tak, a čekat, co se stane.

Mám pocit, že já už čekám docela dlouho a stále nic..

Nejhorší na tom je, že ta druhá ani neví, jak mi chybí. Neví, jak bych se s ní chtěla bavit jako dřív, smát se a rozběhnout se za ní pokaždé, když ji uvidím. Ale něco mi říká, že by to nebylo vhodné a tak maximálně řeknu nijaké ahoj. A to je to, co mě na tom všem ničí nejvíce. 

Chápu, že každá má své lidi, každá si našla v tom svém okruhu nové přátele a neumím si to vysvětlit jinak, než že to tak asi má být. ASI. Ušly jsme spolu opravdu dlouhou cestu, překonaly spoustu překážek ale jednou se naše cesty rozejít musejí. A nedivila bych se, kdyby to bylo teď.

Miss you, my best friend. 

Protože ačkoliv se stále možná bavíme, není a obávám se, že to ani nebude takové, jako dřív. Unfortunately. 

Myslím, že mého nesmyslného psaní bylo už až příliš, tak zase příště. 

Bye, bye.