Často se mi stává, že mi lidi něco neustále předhazují a doslova "cpou", snaží se, abych si to oblíbila, zkusila to, nebo měla ráda. Většinou, čím déle se snaží, tím větší nechuť a nelibost k tomu pociťuji. Už se mi to několikrát stalo a vždy to mělo stejný výsledek. Až na teď, pro jednou to dopadlo jinak. A nakonec jsem ráda, že to dopadlo takhle. Bylo to nečekané a jako vždy se to všechno obrátilo během krátké doby. Během necelých 5 dnů.
Andulka je kobylka, kterou znám už celé 4 roky. Byl to první kůň, na kterém jsem seděla a opravdu něco musela dělat. Za ty 4 roky se toho tolik událo, tolik změnilo.. A ačkoliv to všechno začalo jako "nepravá" láska, teď zjišťuji, že ji mám vlastně opravdu ráda. <3
Během těch 4 let jsem se ji párkrát opravdu snažila oblíbit, mít ji ráda a najít s k ní cestu. Doteď ale sama nevím, jestli ten čas jsem na ní trávila z opravdové lásky, nebo to byl jen normální kůň, se kterým jsem byla "jen tak". Je možné, že už tou dobou jsem ji měla fakt ráda, nebo to byl jen nějaký můj pocit. Každopádně tohle už pravděpodobně nikdy nezjistím.
Když jsem tam pak měla mého blonďáčka, na nějakou Andulu jsem se ani nepodívala, ON byl jediný kůň, kterého jsem si všímala. Nemrzí mě to, bylo to totiž to nejlepší léto. A když jsem teď jela na podzimák s tím, že tam můj malý Nero nebude, jen jsem přemýšlela, co budu dělat. Rozhodla jsem se, že to nechám tak jak to je a pojedu tam za všemi koňmi, né za žádným jedincem.
Jak už to ale chodí, za ten necelý týden se všechno změnilo a já odjížděla s pocitem, že jsem si k téhle kobylce konečně našla cestu. Není to, jako když miluji moji Norinku ve stáji, nebo vzpomínám na mého zlatého Neroška. Ale vím, že jsem dokázala to, o co jsem se víceméně 3 roky snažila. Najít si cestu k téhle kobylce.
"Ak vás kôň pustí tak blízko že môžte cítiť jeho dušu, dýchajte zhlboka"
Za celý tábor mi připravila spoustu překvapení. Zjistila jsem, že je strašně šikovná a ačkoliv jí záda musí bolet, statečně je schopná klusat a vydržet, dokud musí. Stačí lehká pobídka a ona ochotně nakluše a nemá tendence přecházet do kroku. Sama od sebe najíždí na skok, aniž bych to po ní chtěla a naslouchá sebemenším pobídkám jezdce. A tohle jsou všechno věci, kterých jsem si nikdy nevšimla. Až teď.
Mám jí ráda, opravdu mám. Už nejsem to Švýcarsko, kterým jsem bývala. Vím, že to teď vypadá, jako že si oblíbím opravdu každého koně, ale prostě mi přirostla k srdíčku. Znám jí 4 roky, a všechno se to odehrálo během týdne. Myslím, že už ale taky bylo na čase, abych si konečně všimla, jaká je. Abych po takové době přišla na to, že se stačí dívat a vidím, jak ochotná to je kobylka.
Těším se, až tě znova uvidím, Andulko <3
Teď už opravdu ano.
Žádné komentáře:
Okomentovat